Ach, ta paměť…

Vyšší věk s sebou přináší zkušenosti a nadhled. Bohužel k němu patří také různé tělesné i psychické neduhy. Mezi nejčastější psychické obtíže patří zhoršující se paměť. Lidé si stěžují, že si špatně vybavují jména či méně frekventovaná slova, hůře se učí novým věcem. Takové stesky bývají „normální“. Někdy ale přesáhnou hranici normy. Pak hovoříme o tzv. mírné kognitivní poruše.

Mírná kognitivní porucha znamená lehké zhoršení paměti nebo jiných mozkových poznávacích funkcí, které lze objektivně zjistit podrobným vyšetřením (v testech jsou horší výsledky ve srovnání se zdravými vrstevníky odpovídajícího vzdělání). Člověk zůstává nadále soběstačný, i když může mít již určité potíže při některých aktivitách, vypomáhá si různými pomůckami (poznámky, lístečky, seznamy atd.). Je zřejmé zhoršení oproti předchozí úrovni fungování. Mírná kognitivní porucha může být prvním projevem počínající Alzheimerovy nemoci nebo jiné choroby mozku a přejít do demence.

 

Mírnou kognitivní poruchou trpí téměř 20 % populace nad 65 let. Ve věku 65 let je demencí postiženo asi 5 % populace, s rostoucím věkem její výskyt stoupá. Více informací naleznete na www.poruchypameti.cz.

Když zůstanou jen vzpomínky

Lidé s demencí mají narušenu řadu mozkových poznávacích funkcí včetně paměti a myšlení v takové míře, která omezuje jejich soběstačnost. Nemocní potřebují pomoc druhé osoby zprvu jen při řešení složitějších úkonů, např. finančních či organizačních. Později vyžadují pomocnou ruku i při přípravě jídla či oblečení, v pokročilých stadiích při hygieně apod. Nejčastější příčinou demence je Alzheimerova nemoc (AN) (cca 60 % případů), mluví se pak o Alzheimerově demenci.

 

Alzheimerova nemoc je trvalé onemocnění mozku vedoucí k řadě změn, v jejichž důsledku odumírají mozkové buňky a zhoršuje se fungování mozku. Mezi 65. a 70. rokem života jsou postižena 2-3 % populace. Každých 5 let se toto procento zhruba zdvojnásobuje. Ve věku nad 85 let trpí AN téměř polovina osob. V Česku žije v současné době asi 130 tisíc pacientů s touto diagnózou a každým rokem jejich počet narůstá.

 

Projevy mírné kognitivní poruchy či demence mohou být způsobeny nebo zhoršeny:


•    tělesným onemocněním (např. chudokrevností, chronickým onemocněním srdce či plic),
•    psychickou poruchou (např. depresí, úzkostnou poruchou, chronickým stresem).
Podle výsledků základního vyšetření tělesných funkcí (laboratorní vyšetření, EKG, RTG apod.) a psychického stavu lze odhalit případné příčiny poruchy paměti, které lze léčit, případně zcela odstranit, a tím znovu zlepšit i fungování mozku. Proto je třeba včas vyhledat lékaře, stanovit diagnózu a zahájit léčbu.

 

Kdo schovává brýle?

Celý život se na něco těšíme. Až dostaneme vytouženou hračku, odmaturujeme, budeme mít děti, až děti odrostou, budeme si s partnerem užívat zasloužený důchod. Pak ale přijde nemoc a naše plány se hroutí.

Jednou z nejobávanějších nemocí, která má přímo devastující důsledky pro celou rodinu i společnost, je Alzheimerova nemoc. Přichází nenápadně, pozvolna. Na začátku si člověk jen hůře pamatuje nové informace. Má problémy najít správný výraz nebo počítat. Takové stavy se často připisují věku nebo přetížení.

 

Příznaky, které se objevují na počátku Alzheimerovy nemoci, se skutečně mohou podobat projevům běžného stárnutí nebo být signálem mírné kognitivní poruchy.

 

Choroba ale postupuje. Prohlubuje se poškození mozkových buněk a ty přestávají správně fungovat. Mluvíme o demenci. Člověk neví, jaký je den, měsíc, nebo dokonce rok. Přestává si svoje potíže uvědomovat. Pouští se do různých činností tak, jak býval zvyklý, ale selhává. Například žena se pustí do vaření, ale nepoužívá správné ingredience nebo zapomene vypnout sporák. Nemocní si dobře pamatují, co zažívali v mládí, neví však, co bylo před chvílí.

 

V dalších stadiích se člověk přestává orientovat v prostoru a může se ztratit i na dobře známých místech. Odejde z domova a neví, jak se vrátit. Bloudí a vlastně neví proč, kam chce jít, neptá se po pomoci. Mohou se objevit i poruchy chování, zvýšená podezíravost. Nemocný například obviňuje své blízké, že mu ukradli věc, kterou nemůže najít nebo kterou dávno nemá.
Pokročilé stadium nemoci způsobuje ztrátu hygienických návyků. Člověk si neuvědomuje, že se má mýt, uklízet, může se začít pomočovat.

 

V těžkých stadiích už nemocní nemusí ani poznávat svoje nejbližší. Umírají většinou upoutaní na lůžko, zcela odkázáni na pomoc druhých.

Mýty a realita kolem Alzheimerovy nemoci

Mýtus: AN je běžnou součástí stáří: „Babička zapomíná, ale to je přece normální, vždyť už je jí 80!“

Pravda: AN není běžnou součástí stáří. Jde o nemoc, kterou je třeba diagnostikovat a léčit.

 

Mýtus: AN je nemocí velmi vysokého věku.

Pravda: AN může postihnout lidi již v časném důchodovém věku, dokonce i dříve. S věkem se její výskyt zvyšuje.

 

Mýtus: AN trvá pár měsíců, pak nemocný umírá.

Pravda: Průměrná doba života od prvních projevů AN je asi 10 let (3 – 20 let). Záleží na řadě okolností, jaké tyto roky budou: věk v době propuknutí nemoci, dědičné faktory, další choroby, vzdělání, způsob života i včasnost zahájení léčby.

 

Mýtus: Okolí snadno pozná, když někdo trpí AN.

Pravda: V počátečních stadiích, která mohou trvat i několik let, může být nemoc pro okolí zcela nenápadná. Nemocný se normálně pohybuje, komunikuje, zachovává si mimiku. Nejbližší (hlavně partneři) ale často pozorují změnu – mění se hodnoty, reakce, chování. Někdy nemocnému vyčítají nebo hledají vinu v sobě či okolí, a na nemoc nemyslí. Až do pokročilých stadií choroby může nemocnému zůstat společenské vystupování, smysl pro humor. Nemocný dál prožívá radost, je schopen vyjádřit svůj názor. Může vykonávat kvalitně řadu jednodušších činností. Porucha paměti, která je klíčovým příznakem, nemusí být při běžném hovoru vůbec patrná.

 

Mýtus: AN znamená ztrátu paměti, člověk si nepamatuje vůbec nic ze své minulosti.

Pravda: V počátečních stadiích nemoci vázne zapamatování si nových informací. Člověk se opakovaně ptá na to samé, nepamatuje si, co dělal před chvílí, detaily událostí. Čím dál více žije v minulosti, je schopen podrobně vyprávět události z mládí. Teprve v pozdních stadiích nemoci je narušena i tato dlouhodobá paměť.

 

Mýtus: Podávání léků je zbytečné, jen prodlužuje utrpení nemocného i jeho nejbližších.

Pravda: Vhodná léčba vede k zastavení nebo zpomalení zhoršování příznaků nemoci a tím zvyšuje kvalitu života nemocného i jeho nejbližších. Neprodlužuje nemocnému život. Může oddálit nejtěžší stadia nemoci. Nemocný se jich vůbec nemusí dožít nebo jsou zkrácena na minimum.
Jak zachránit paměť

 

Řada lidí si Alzheimerovu nemoc spojuje s vysokým věkem, představují si „roztomile popletenou“ 85letou stařenku. Říkají si, že léčit tuto chorobu je zbytečné. Alzheimerova nemoc ale postihuje i lidi daleko mladší, byť její riziko s věkem stoupá. Ve věku 80 let trpí demencí asi 20-25 % populace.
Léčba mírné kognitivní poruchy a demence musí být komplexní. Čím dříve s ní začneme, tím větší je naděje na úspěch. Lze zmírnit příznaky, zastavit či zpomalit zhoršování mozkových funkcí. Nejlepší je včasná prevence nebo zahájení léčby v nejranějších stadiích nemoci, tedy ve stadiu mírné kognitivní poruchy. Úplně vyléčit Alzheimerovu nemoc zatím nedokážeme. Ani život nemocnému léky neprodlouží. Mohou ale oddálit a zkrátit období nejtěžšího postižení nebo se nejtěžšího stadia nemocný ani nedožije. Abychom mohli včas zahájit léčbu, je třeba včas stanovit diagnózu.
Většina postižených si svůj deficit uvědomuje jen na samém začátku onemocnění („Špatně si pamatuji.“, „Jsem nemožná.“ apod.). Se ztrátou paměti nemocní ztrácejí i uvědomění si svých hendikepů. Ochotně se pouštějí do různých úkolů a jsou překvapeni, že nezvládnou jejich řešení, nebo si neznalost nepřipouštějí a podávají chybné výkony. Rodiny deficit přičítají věku, přehlížejí ho.

 

K lékaři se tak nemocný dostává až v rozvinutých stadiích nemoci kvůli problémovému chování. Nemocný se například dokola ptá na to samé, odejde z domu a netrefí zpátky, zapomíná vypnout vařič, hromadí zbytky, nebo ztrácí hygienické návyky (např. se pomočuje, zanedbává hygienu). V rozvinutých stadiích onemocnění se nabízí jen omezené možnosti léčby.

Můžeme sami bojovat proti vzniku poruchy paměti?

 

Vznik kognitivní poruchy a demence podmiňuje do určité míry genetické nastavení, tedy dědičnost. Svým aktivním přístupem k životu můžeme ale bojovat proti některým rizikovým faktorům a podporovat ochranné faktory.

1.    Tělesné aktivity
Vyberme si aktivity, které nás budou těšit, ať už je to tanec, chůze nebo cvičení. Tělesná aktivita zrychlí náš krevní oběh a tím zlepší prokrvení a výživu mozku.
2.    Duševní aktivity
Můžeme si zvolit z nabídky kurzů pro seniory nebo se zúčastnit různých přednášek, stát se členem klubu seniorů. Vzdělání a vzdělávání působí jako jednoznačný ochranný faktor před rozvojem demence. Jak tělesné, tak duševní aktivity je lépe provádět v kolektivu, kde nás zároveň obohacují sociální vztahy a spoluprožívání starostí i radostí.
3.    Racionální výživa
Aktuálně se propaguje trend středomořské kuchyně s dostatkem zeleniny, lehkým rybím masem, olivovým olejem, sklenkou červeného vína. Důležité je jíst s mírou, vyhýbat se různým chemickým dochucovadlům a náhražkám.
4.    Pravidelné návštěvy u praktického lékaře
Preventivní prohlídky slouží k včasné diagnostice a léčbě např. vysokého tlaku, srdečního selhávání, vyšší hladiny cukru apod., tedy faktorů, které mohou samy o sobě vést ke zhoršení mozkových funkcí.
5.    Vyhýbání se škodlivinám
Některé běžně užívané léky mohou mít neblahý vliv na paměť a další mozkové funkce, např. některá sedativa nebo léky na spaní. Proto by jejich užívání mělo být jen příležitostné, krátkodobé nebo by měl člověk raději konzultovat s lékařem jiné alternativy. Kouření má negativní vliv na cévy, včetně těch mozkových, a může také přispívat ke zhoršení mozkových funkcí. Neblaze působí i nadměrné pití alkoholu.
6.    Možnosti léčby
Existují léky, které mohou zabránit zhoršování paměti (nebo ho zpomalit) a tak působit preventivně před rozvojem demence. Spolu s dalšími opatřeními životosprávy jsou tedy významným protektivním faktorem. I nemocné s rozvinutou AN umíme léčit, i když ne vyléčit. Léky mohou zastavit nebo zpomalit průběh nemoci. Čím dříve s léčbou začneme, tím je efekt lepší.
7.    Pozitivní pohled na svět
Důležité je zachovávat si pozitivní pohled na svět, dobrou náladu a vyhýbat se nadměrnému stresu.

Příběh paní Heleny: Alzheimer ničí i lidi kolem
Paní Helena pracovala celý život jako úřednice. Odchodem do důchodu přišla o každodenní povinnosti i společenské kontakty. Manžel měl své koníčky, a ona zůstávala často sama doma. Trávila dny u televize a domácími pracemi. Po dvou letech přibrala 12 kg a pohyb se pro ni stával čím dál obtížnější. Začala mít výrazné problémy s vyjadřováním, nemohla najít správná slova, hlavně cizí či méně frekventované výrazy. Horšila se jí paměť. Na nákup chodila vždy s lístkem, jinak něco zapomněla a musela se vracet. Měla obavy z vaření či pečení, protože opakovaně pokazila oběd či zákusek, když nepřidala správnou ingredienci nebo zapomněla vypnout troubu. Stávala se nejistou a podrážděnou. Přibývaly konflikty s manželem. Dohadovali se, zda si to či ono řekli nebo ne.
V té době paní Helena potkala svoji dávnou spolužačku. Vlasta vypadala báječně! Vkusně oblečená, usměvavá, v dobré kondici. Vyprávěla Heleně o svojí matce, která se léčila s Alzheimerovou chorobou. Líčila její příznaky od počátku onemocnění až do současného pokročilého stadia. Maminka byla schopna mluvit o svém mládí, ale nevěděla, co bylo před chvílí. Dokola se ptala na to samé. Někdy chtěla jít domů za rodiči, kteří byli dávno mrtví. Bylo zbytečné něco jí vysvětlovat, protože si vysvětlení nezapamatovala a Vlasta se tím jen stresovala. Maminka přestala udržovat osobní hygienu, veškerá péče zůstala na Vlastě. Vlasta vyprávěla, jak pro ni bylo těžké přijmout maminčinu změnu, jak se těžko vyrovnávala s každým zhoršením. Zpočátku její problémy považovala za součást běžného stárnutí. Zlobila se, když něco udělala špatně nebo vůbec. Bohužel až pozdě pochopila, že jde o závažnou nemoc. Hroutila se z péče o milovanou matku, byla nevyspalá, začala užívat sedativa. Cítila, že i její paměť se zhoršuje, všechno jí trvalo déle, dělala chyby. Pak si jednoho dne řekla: „Dost!“ Rozhodla se, že udělá maximum pro to, aby se vzchopila, nepotkalo ji něco podobného a jednou se nestala přítěží pro svoje děti. Maminku začala 3x týdně vozit do denního stacionáře pro postižené s demencí, sama se přihlásila na cvičení a do různých kurzů pro seniory. Nechala se vyšetřit u praktického lékaře, začala užívat lék na zjištěný vysoký krevní tlak a lék na podporu mozkových funkcí. Opustila své oblíbené smetanové omáčky a knedlíky, začala se stravovat racionálně s využitím různých obilovin a zeleniny. Aktivity jí přinesly nové přátele a motivaci pro další péči o sebe. Maminku si odpoledne vyzvedávala ze stacionáře v dobré náladě a pohodě.
Vlastin příběh Heleně otevřel oči. S její pomocí i Helena zvládla od základu změnit svůj stávající způsob života. Začala se opět cítit sama sebou, získala zpět ztracené sebevědomí a znovu začala prožívat radost ze života.

Více informací můžete najít na www.poruchypameti.cz.

Odborná spolupráce:
MUDr. Vanda Franková, Psychiatrická léčebna Dobřany

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář